V roce 1900 odešel od holešovické firmy Lokesch a syn mechanik Hynek Puc a založil si v Holešovicích vlastní dílnu na výrobu regálových štítků, kovových napínáčků a ozdob na vánoční stromky. V červenci roku 1902 se k němu přidává Jindřich Waldes, bývalý obchodní cestující Lokeschovy továrny a spolu zakládají veřejnou obchodní společnost. Firma vyráběla drobné kovové zboží. V dílně s nimi pracoval jeden dělník a jeden učeň. Na sklonku téhož roku společníci přestěhovali výrobu do pronajaté budovy bývalé továrny na svíčky v Karlíně. Tehdy přistoupil ke společnosti třetí společník-obchodník Eduard Merzinger, který do podniku vložil 20 tisíc rakouských korun vyhraných v loterii.
Hlavním výrobním artiklem této dílničky byl velmi módní stiskací knoflík a právě jemu děkuje firma Waldes a spol. za svůj téměř závratný vzestup. Stiskací knoflík vyráběla konkurence složitým postupem, v němž převládaly ruční operace. Zásluhou automatického stroje zkonstruovaného Hynkem Pucem v roce 1903 byla ruční montáž stiskacího knoflíku pomocí pinzety nahrazena strojním vkládáním pružiny do pérové části knoflíku, což umožnilo nebývalé zvýšení výroby. Ta rostla takovou měrou, že už po třech letech od zahájení výroby patentek stávající prostory nestačily a proto v dubnu 1907 byla výroba převedena do nové továrny postavené ve Vršovicích. Na svoji dobu byla pokrokově řešena: vysoké a vzdušné místnosti, šatny pro muže i ženy, lázně, knihovna, tělocvična a okolo továrny parčík s lavičkami a různým tělocvičným nářadím. S modernizací továrny rostlo i tempo výroby, a to hlavně díky stále se zdokonalujícím speciálním strojům a nástrojům, jež si podnik sám konstruoval a vyráběl a které jej po technické stránce stavěly do čela výrobců lehkého kovového zboží. Jak pokroková byla konstrukce těchto strojů dokazuje mj. právě automatická zakládačka. Tento stroj po několika málo úpravách nikoli zásadního rázu vyhovuje i dnešním, velmi náročným požadavkům výroby a totéž platí i o řadě postupových nástrojů, jejichž konstrukce nebyla ani vývojem mnoha desetiletí předstižena.
Obchodník Jindřich Waldes nazval stiskací knoflík KOH-I-NOOR – podle údajně největšího diamantu na světě, který vážil 186 karátů. Stará pověst vypráví, že drahokam stejného jména byl umístěn v oku staroindického boha. Když kámen poprvé viděli perští dobyvatelé Indie proti slunci zvolali „KOH-I-NOOR“ (česky „hora světla“). Odtud tedy jeho název. Po mnohých dobrodružstvích spojených s vraždami, mučením a vězněním jeho majitelů jej darem dostala anglická královna Viktorie. Diamant byl v královském klenotnictví přebroušen (jeho hmotnost klesla na 106 karátů) a je zasazený v koruně anglické královny. Pojmenování patentního knoflíku byl jeden ze skvělých manažerských a strategických tahů pana Waldese. Obrázek patentky s vyraženými písmeny K-I-N byl používán jako obchodní značka, s jejíž pomocí firma expandovala na zahraniční trhy (založení poboček v Drážďanech – r. 1904, Varšavě – r. 1908, Paříži – r. 1911, New Yorku – r.1912). Právě pro reklamní kampaň ve Spojených státech vzniklo světoznámé logo firmy „MISS KIN“ – obraz dívky s patentkou KOH-I-NOOR na místě oka. Traduje se, že ke vzniku loga došlo na palubě zaoceánské lodi při plavbě do Ameriky, kdy jednu z cestujících v dobrém rozmaru napadlo přiložit si k levému oku místo monoklu reklamní vzorek zvětšeného patentního knoflíku. Pro Waldese se stal tento rozpustilý kousek okamžitou inspirací, dívku vyfotografoval a jeho přátelé malíř František Kupka a Vojtěch Preissig udělali z MISS KIN nové logo.
Rozkvět firmy Waldes a spol. byl přerušen německou okupací v roce 1939, v této době se továrna přejmenovala podle svého hlavního výrobku na KOH-I-NOOR.
Vzestup podniku přerušila okupace a arizace židovského majetku v roce 1939. Vedení závodů se ujímali tzv. Treuhändři. Továrna v Praze byla zapřažena do říšské válečné mašinerie, v osazenstvu však doutnal odpor proti okupantům. Docházelo k sabotážním akcím, v roce 1940 zničil požár horní část budovy mechanických dílen.
V květnu 1945 přebral správu závodu revoluční výbor, sestavený v ilegalitě, od října téhož roku byl podnik znárodněn. Během následujících dvou let byly přičleněny další znárodněné závody v pohraničí. Ke konci roku 1948 měl KOH-I-NOOR, spojené kovoprůmyslové závody, národní podnik Praha, celkem 45 výrobních závodů.
Přes nepříznivé okolnosti, s nimiž se podnik potýkal (jako typický představitel výroby lehkého průmyslu nemohl počítat s rozvojovými fondy ze státního rozpočtu) se i nadále rozvíjel a rok od roku zvyšoval objem výroby. Vývoz jeho výrobků směřoval do 80 zemí světa. V té době patřily k základnímu závodu v Praze tři pobočné závody v Budyni nad Ohří, Mladé Vožici a v Kadani. Národní podnik KOH-I-NOOR byl jeden z největších poválečných výrobců strojírenského spotřebního zboží v ČSSR.
Základní závod podniku KOH-I-NOOR v Praze se stal přímým pokračovatelem firmy Waldes a spol. V areálu tohoto závodu byl zřízen i technologický závod, který zajišťoval výrobu strojů a zařízení, nástrojů, přípravků a forem nejen pro vlastní potřeby, ale i pro externí zakázky. Národnímu podniku KOH-I-NOOR bylo v roce 1967 uděleno nejvyšší vyznamenání ŘÁD PRÁCE a v témže roce obdržel podnik jako první v republice Československou cenu míru.
Po roce 1980 řešil podnik KOH-I-NOOR závažné organizační a výrobní problémy, související s omezením materiálových zdrojů, snížením stavu pracovníků a posílením výroby pro finální odbytové kategorie. Mezi hlavní cíle rozvoje podniku patřila postupná modernizace výrobní základny, prohloubení vlivu technického rozvoje ve všech oblastech činnosti podniku – zejména ve snižování pracnosti a spotřeby materiálu a energie a inovace výrobního programu. Po roce 1985 byly jednotlivým závodům podniku KOH-I-NOOR určeny nové výrobní programy.